Dva klíčové prvky díla světoznámého britského prozaika karibského původu - autobiograficky pojatý příběh uměleckého zrání a cesty za vlastním já a nezjednodušený obraz postkoloniální situace třetího světa - se v románové sekvenci z poloviny 90. let, řadící se k vrcholným autorovým prózám, projevují se zvlášť výraznou naléhavostí. V časově i tematicky široce pojatém cyklu devíti kapitol sjednoceném rodným karibským regionem se Naipaulovi podařilo skloubit tragické historické osudy evropských objevitelů a dobyvatelů, epizody z poválečného politického vývoje i osobně laděný příběh hledání vlastních kořenů v neobyčejně originální a přesvědčivý celek, potvrzující autorovu mistrovskou schopnost reflexe historického vývoje i vlastního osudu.